Soubor fotografií se rodil od počátku s jasným záměrem zdůraznit téma paradoxů. Tato série fotografií jich spojuje několik. Prvotní paradox protínající těchto 5 obrazů je paradox života a smrti. Dalším paradoxem je paradox přírody, bez níž nelze existovat a konzumu, který nás provází celým naším současným bytím.
Na jednotlivých fotografiích jsou divákovi servírována témata, obdobně jako obědová menu, metafyzických zátiší s přesahem do absurdity každodenního “zažívání”.

Série byla nominována na mezinárodní soutěži FINE ART PHOTOGRAPHY AWARDS, 5th Edition/2019-2020.

ŠTĚDROVEČERNÍ CHOD

Obraz je paradoxem štědrovečerní večeře. Arabesky (želé bonbóny) jsou jednou z cukrovinek, které tvoří součást koloritu tradičních českých Vánoc. Rám obrazu ohraničuje tuto sváteční událost, neboť pro každého z nás představuje toto období zvláštní časově limitované okamžiky, vůně, chutě a zážitky. Osamocený, mrtvý roháč (jeden z největších zástupců hmyzu – řádu brouků v České republice, chráněný je proto, že člověk ve velkém ničí jeho přirozené prostředí) je pak kontrastem nejen opulentnosti, ale i radosti, pospolitosti a štěstí v čase Vánoc. Roháč je také predikcí k tomu, jak se může změnit štědrovečerní chod za několik málo let.

PŮST PO ASIJSKU

Obraz je paradoxem jedné z elementárních životních potřeb – příjmu tekutin, respektive využití vody. Suchá bonsai zemřela, neboť trpěla nedostatkem vody, kdežto gumová hračka v podobě kačenky vodu nepotřebuje a paradoxně má jí nadbytek. Fotografie reflektuje naše neuvážené, zbytečné plýtvání přírodními zdroji a ukájení našich rozmarů. Opozitem je pak příroda, která se všemi těmito zdroji nakládá obezřetně.

PLODY MOŘE

Obraz je zamyšlením nad naším bytím a představuje tři časové roviny. Přítomnost na talíři v podobě vysušené lastury odkazuje na pomalu odumírající mořský svět, nad kterým se občas pozastavujeme, politujeme jeho stav, ale víc pro něj většinou neuděláme. Mnohem víc nás přitahuje možnost vlastnit perlu, nebo nejlépe rovnou celý náhrdelník a v luxusní restauraci si při šplouchání vln nedalekého moře či oceánu sníst obsah mušle. Stín lastury ukazuje minulost. V ní se zračí hlava vyhynulého dinosaura a tento strašidelný stín nás směřuje k zamyšlení nad naší budoucností. Hlavolamy vlevo a vpravo reflektují na svět zábavy a her, kterými žijeme. Tato jednoduchá až minimalistická kompozice dává pozorovateli prostor k hlubším úvahám a hra stínů si lehce flirtuje s relativitou našeho vnímání.

DELIKATESA Z LESA

Tento obraz zachycuje paralelu umírání a času vyhrazeného nejen nám ale také zvířatům, jež bez rozmyslu zabíjíme pro radost a z prostého gurmánství. Kompozice reaguje čistě na počítání člověka, který věnoval od věků svůj volný čas kratochvílím jako je zabíjení zvěře, ne pro snížení stavů škodné, ale zejména pro zábavu a ukojení své chuti pokořit bezmocné tvory. Paroh srnce skoleného při poslední leči je výmluvným prvkem těchto aktivit. Doprovází jej čerstvá větvička jehličnanu, pokládaná na ránu skoleného zvířete a také do klopy lovce. Větvičku třímá dřevěný kůň (opět reflexe na časy minulé) a mlýnek, který představuje metaforu času (božích mlýnů).

VEJCE NA PŘESNO

Zvolenou kompozicí klade tento obraz nejkontrastněji důraz na téma života a smrti. Vejce na svícnu zpodobňují jak začátek života, tak i svíce života, kterým odkapává vosk. Vejce byla „ochutnána“ někým, kdo již opustil náš svět, ale jako důkaz jeho bytí zde, zůstává na talíři odložena a použita jeho zubní protéza. Fotografie nese poselství pomíjivosti života s nádechem surrealismu a duchovna. I zde nechává autorka divákovi prostor na meditaci a zamyšlení se nad našimi životy.